Ikona pro Komunitu Vtěleného Slova

Ikona jako modlitební pomůcka je hojně používána zvláště na křesťanském východě. V průběhu staletí vzniklo mnoho tradic, technik, možností znázornění i různorodá symbolika, která vždy odkazuje k neviditelným tajemstvím naší víry. Je důležité tuto "řeč symbolů" znát, aby člověk mohl správně přečíst sdělení, která ikona obsahuje. 

Ikona Krista Vtěleného Slova vznikla pro Komunitu Vtěleného Slova, jejímž cílem je žít evangelium v konkrétních vztazích a situacích, které přináší každodenní život. Je to možnost pro mladé muže prohloubit svůj vztah ke Kristu a Církvi v bratrském společenství, po vzoru první apoštolské komunity v Jeruzalémě. Tato zkušenost, pod vedením Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné, trvá zpravidla jeden rok. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je to opravdu intenzivní období poznávání sebe, druhých, Církve i Boha ve službě, modlitbě a hlavně v tom každodenním životě.

https://www.facebook.com/komunitavs

Postup

Výklad

Hlavní myšlenka ikony je tato: Božství a lidství jsou neodlučitelně a trvale spojeny v osobě Ježíše Krista. Myslím, že tahle věta s většinou lidí ani nepohne, protože se jim zdá moc abstraktní, ale ve skutečnosti je to princip, který hodně ovlivňuje každodenní život křesťana. Už církevní otcové si kladli otázku, jak spojit dva protiklady, v tomto případě Božství a lidství. Něco tak rozdílného jako světlo a tma se přece nemůže spojit, spolupracovat. Buď zvítězí jedno, nebo druhé. Proto první hereze jsou buď: „Kristus nebyl Bůh!“, nebo: „Kristus nebyl člověk!“

Ještě dnes se v křesťanském prostředí často odděluje tzv. duchovní a světské: liturgie a život, duše a tělo. Někdo říká, že na tomhle světě si nemůžeš nic dovolit, ale pak v nebi to bude konečně ono. Nebo někdo chodí v neděli na eucharistii, ale pak v týdnu si na Hospodina ani nevzpomene. Vzniká z toho i rozdělení, např. v komunitě někdo řekne, že je důležité dělat apoštolát, jiný mu oponuje, že je potřeba se spíš modlit, třetí říká, že apoštolát ano, ale že musí vyrůstat z modlitby, čtvrtý oponuje, že je to naopak, že apoštolát přechází do modlitby, a tak by se dalo pokračovat. Dvě povahy se nesnesou, dva názory se nesnesou, dvě spirituality se nesnesou… A není v lidských silách se sjednotit. Problém je, že podobná schíza je pak i v lidském srdci, protože umíme vjemy a události rozdělovat a analyzovat, ale už je nedáme dohromady. Celý náš život je pak rozdělený a žijeme v odlišných, někdy protichůdných světech.

Tyto ledy prolamuje Boho-vtělení. Právě v Kristu jsou ty největší protiklady v jednotě, tzn. Božství a lidství v jedné osobě – v těle. Prakticky to znamená, že už nemůžeme oddělit nestvořené a stvořené, duši a tělo, Boha a člověka. Všechno je spojeno v jeho těle. A dál: O čem běžně říkáme, že je to Kristovo tělo? Samozřejmě o proměněné hostii! A? A o Církvi! Právě ta sjednocuje lidi, kteří spolu nemusí mít mnoho společného, kteří si mohou být nesympatičtí, nebo se dokonce můžou i štvát. Přesto je sjednocuje a oni se stávají jedním tělem, do kterého se vtěluje Bůh, aniž by zanikala jejich jedinečnost a originalita. Komunita Vtěleného Slova pro mě zůstane místem, kde se tahle skutečnost žije naplno.

 Tak to byl pokus o náčrt myšlenky, podle které ikona vznikla. Teď mi ještě zbývá vyložit, jak je to ztvárněno.

Kristus je v centru. Kolem něj se vše točí. Je oblečený v bílém = symbol čistoty, nerozdělenosti. Červeně lemovaná tunika je symbolem Božství a modře lemovaný plášť symbolem lidství = Kristus je Bůh, který se stal člověkem – zahalil se lidstvím. Jednou rukou žehná a druhou ukazuje červeně lemovanou (=božský původ) knihu života, která má zelený řez = barva znovuzrození. Nápis v Knize je celkem tradiční pro ikonu tohoto typu; tady je vnímán z pohledu, který byl popsán. V Kristově svatozáři je na ikonách vždy kříž, do kterého jsou vepsány řecká písmena. Ta znamenají „Já jsem“, což je narážka na Mojžíšovu příhodu s hořícím keřem.

Na rozdíl od šatů nejsou Kristova tvář, ruce a nohy tak světlé, spíš naopak. Člověk musí být celkem blízko, aby rozeznal rysy obličeje = Kristus je naše Světlo a dává smysl všemu, co děláme, ale stejně zůstává tajemstvím, které musíme ještě objevit. Zároveň mu musíme být vždy blízko, abychom ho poznávali. Na tváři má temný kříž a na rukou a nohou rány = připomínka utrpení, které ke Kristu i k jeho tělu, tzn. ke každému z nás, patří. Utrpení asi nikdy úplně nepochopíme a také pro nás zůstává do značné míry tajemstvím, ale ve zmrtvýchvstání se naše rány mění v poklad, protože: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha.“ (Řím 8:28) Proto mají rány na ikoně připomínat drahokamy.